Daniela Šinkorová patří v poslední době mezi nejvytíženější muzikálové herečky u nás. Je držitelkou ceny Thálie za rok 2002 a 2004 v kategorii Opereta, muzikál a jiný hudebně-dramatický žánr. O tom, co pro ní toho ocenění znamená, o jejích oblíbený rolích i nově vydaném CD si můžete přečíst v následujícím rozhovoru.
Získala jste cenu Thálie za rok 2004 v kategorii Opereta, muzikál. Co pro Vás toto ocenění znamená?
Znamenalo to pro mě štěstí tak dvě hodiny ten večer a teď to pro mě znamená už jenom obrovský závazek, zodpovědnost, protože je to podruhé. Teď se s tím budu muset nějak poprat a snažit dokázat něco víc. Thálie je coby cena od odborníků hodně zavazující.
Cenu Thálie jste získala také za rok 2002 (za roli Zuzany v muzikálu Kristián). Jak jste tehdy své vítězství prožívala?
Byla jsem hrozně šťastná. Opravdu jsem si tenkrát nemyslela, že vyhraji. Bylo to pro mě hrozně překvapující a taky jsem byla o dva roky mladší a nezkušenější, takže jsem se na to daleko víc těšila. Myslela jsem si, že se mi najednou pohrnou nabídky na hlavní role, a ono to tak vůbec nebylo. Největší přínos byl, že se moje jméno opravdu stalo známějším.
Cenu za loňský rok jste dostala za roli v plzeňském nastudování muzikálu Kabaret. Můžete svou postavu (popř. příběh) přiblížit čtenářům, kteří dosud neměli možnost tento muzikál zhlédnout?
Je to role Sally Bowles, plno lidí jí určitě zná v podáni Lizy Minnelliové z Kabaretu - filmu, za kterého dostala Oscara. Ta role je těžká v tom, že pobírá delší etapu života. Začíná jako naivní veselý motýl, přeskakující z kytky na kytku. Ale příliš jí to nebaví, tak si rychle najde jinou zábavu. Lže sama sobě i lidem kolem, o tom, že je úspěšná umělkyně, což vůbec pravda není. Pak potká kluka jménem Cliff, zamiluje se do něj, právě proto, že je jinačí než ostatní. Začne opět nalhávat sama sobě, že by mohla nechat té práce, kterou miluje, věnovat se poklidnému rodinnému životu a mít s Cliffem dokonce dítě. Čeká ho, ale nakonec přeci jenom zjistí, že je holka, která patří do toho hrozného "pajzlu", ve kterém si dál bude myslet, že je možná hvězda. Na konci si nechá udělat potrat a tím pádem přichází o svou největší lásku, protože Cliff jí opouští. Vůbec to tedy není veselé představení, jak by se mohlo zdát, když si divák na programu přečte, že je to Kabaret.
Čekala jste, že porazíte Petru Janů, která byla společně s Vámi v této kategorii nominována za roli královny Anny v muzikálu Tři mušketýři? Viděla jste její výkon?
Představení, za které byla nominovaná jsem si samozřejmě nenechala ujít. Chtěla jsem vidět výkon člověka, se kterým jsem se dostala do té nejužší nominace. A jestli jsem vítězství čekala? Šance obou dvou byly úplně stejné, a že jsem si já k tomu odnesla vázu, je už takový ten sladký bonbónek. A kdybych neměla tu druhou, tak se nic neděje, pořád bych byla nositelka Thálie, sice za jiný rok, ale byla bych. Jsem šťastná, že si mě opět porota všímala celý rok a dostala jsem se do toho nejužšího výběru. Jak to pak dopadne už je jen o štěstí.
Je o Vás známo, že skvěle zvládáte jak složku hereckou, pěveckou, tak i taneční. Které z nich jste se začala věnovat jako první?
Vždycky jsem inklinovala ke všem třem složkám stejně. V dětství jsem si sama doma vyžádala chodit do Lidušky. Začala jsem hrát na piáno, flétnu, bicí, basu. K tomu se přidal tanec, gymnastika a mnoho dalšího. To všechno jsem dělala moc ráda.
Co Vás přivedlo z Nitry do Prahy?
Z Nitry do Prahy to byla trnitá cesta. Původně jsem chtěla být loutkoherečka. Když mi bylo 14 a přišlo rozhodování co budu dělat, tak se nově otevíral hudebně-dramatický obor na konzervatoři. Zkusila jsem to a dostala se na třetí odvolání. Po úspěšném ukončení konzervatoře jsem už věděla, že muzikál je to, co chci dělat, a že JAMU je tedy jediná možná cesta. Tam už mě vzali na poprvé. A z Brna do Prahy už není daleko. Během studií jsem začala hrát v Národním divadle v Brně, mezitím jsem jezdila do Bratislavy odehrát představení na Nové Scéně. Pak jsem začala spolupracovat s Hudebním divadlem Karlín. Po skončení JAMU jsem udělala konkurz na Draculu, kterým to všechno začalo.
V poslední době patříte mezi nejvytíženější muzikálové herečky. V kolika muzikálech momentálně vystupujete?
Momentálně hraji padesát procent Koček. Současně účinkuji také v v divadle Blaník, v hudební komedii "Miluju Tě, ale…" a muzikálu Pokrevní bratři. Donedávna jsem hrála Chicago v HDK. A jedinou činohru, kterou hraji a jsem za to moc vděčná, je tragikomedie o vztazích mezi partnery Pozvání na večírek. S divadlem Skelet s ní hostujeme po celé republice.
Dokážete říct, ke které ze svých rolí jste měla nejkladnější vztah?
Vždycky jsem hrála role, které byly vysněné nebo jsem jimi objevila něco, nového. Kterou z nich jsem měla nejradši je hrozně těžké říct, ale moc ráda budu vzpomínat na Někdo to rád horké, protože touto rolí jsem absolvovala celou vysokou školu, hrála jsem jí osm let před vyprodaný hledištěm Národního divadla v Brně. Je to role Marilyn Monroe, role, kterou si touží zahrát asi každá žena. Zažila jsem s ní spoustu legrace a "slávy". Tuhle roli jsem hrála vlastně nejdéle a měla jsem možnost si ji zahrát i tady v Karlíně. Bylo to pro mě moc krásné období. Momentálně miluju paní Johnstonovou v Pokrevních bratrech a samozřejmě také Sally Bowles - čím dál tím víc si říkám, že jsem jí v něčem hodně podobná. A taky mám ráda všechny ty drobný roličky v hudební komedii Miluju Tě, ale…
V muzikálu Pokrevní bratři hrajete hlavní roli paní Johnstonové, která je nucena rozdělit svá právě narozená dvojčata. Dokážete si představit, že by jste se ocitla v podobné situaci? Jak by jste se zachovala Vy?
Umím si to představit asi jen zhruba, protože jsem děti nikdy neměla. Dokážu se ale do paní Johnstonové vcítit. Pro mě je to jakýsi důkaz lásky, že si nenechala ty děti vzít, porodila je a vzdala se jednoho z nich z lásky k němu, aby měl lepší život než by ho čekal s ní. Takže bůhví, jak bych se zachovala já. Doufám, že se takhle nebudu muset nikdy rozhodovat. Je hrozné už jenom na divadle to prožít.
Co bylo pro Vás na této roli nejtěžší?
Protože, jak už jsem říkala, nemám děti, bylo nejtěžší si představit, že jich mám na krku hned sedm. A to není legrace, zahrát to věrohodně. Když pak za mnou přijdou kamarádky, které už děti mají a řeknou, že mi to uvěřily, tak to je ta největší pochvala. Takže tohle bylo herecky nejtěžší.
Jaký byl hlavní důvod, že jste přijala tuto roli?
Úplně jednoduchý. Adam Novák tuhle roli pro mě přeložil a přišel za mnou už jako za paní Johnstonovou dlouho předtím než k realizaci muzikálu vůbec došlo. Je to asi rok a půl a od té doby mám asi tři verze jeho scénáře. Úplně na začátku jsem mu řekla: "Ano chci to hrát. Ale nemyslíš, že mám na to ještě deset let čas?" A on mi říkal: "Ne, v Americe to hrají mladé holky a zahrají to tak, že jim to lidi věří, takže já chci, abys to hrála". Já jsem mu tedy uvěřila, že to zvládnu.
Mohli jsme Vás vidět i v seriálu Nemocnice na kraji města po 20 letech v roli doktorky Šulcové. Jak vzpomínáte na natáčení?
Bylo to krásný, ale těžko se to popisuje nebo vysvětluje, když tam člověk není. Zážitek z pana Abrháma mi zůstane na věky, protože to je obrovský člověk. Člověk, od které jsem měla možnost naučit se spoustu věcí, dal mi hrozně moc ze své herecké praxe a ze svého člověčenství. Ovlivnil mě v tom jak nahlížet na herecké úkoly, na vztah herce k práci. Byla pro mě radost si s ním povídat v kteroukoliv volnou minutu, co jsme byli na place. To samé platí o režisérovi Hynkovi Bočanovi. Našel způsob jak se mnou pracovat a velice dobře jsme si rozuměli. To je velká vzácnost, když na sebe takhle reagujete s režisérem a se svým hlavním hereckým partnerem. Takže celé natáčení bylo velké příjemno.
Natočila jste také několik TV inscenací. Láká Vás filmové herectví nebo dáváte přednost divadlu?
Miluji divadlo, protože se dá postava odehrát chronologicky, od začátku do konce. Je tam nějaký vývoj a je to celek. Ale samozřejmě každý herec touží po tom zahrát si ve filmu. Je to jiný druh práce, někomu se může zdát, že je to lehčí, ale je to naopak. Je tam daleko víc detailů, hraje se na přeskáčku, nemáte diváky a okamžitou odezvu… V dnešní době, kdy se točí tak málo filmů není jednoduché se do filmu dostat. Je tu už vytvořená určitá herecká společnost, která je víc filmová. Navíc já nejsem ten typ, který chodí na castingy, což asi budu muset změnit.
Zanedlouho Vám vyjde nové CD. Budou na něm opět písničky z muzikálů (jako na CD "To je štěstí") nebo to bude úplně jiný styl muziky?
Já jsem muzikálová herečka a z tohoto titulu zatím nemám sebevědomí vydat album autorské, nebo aby pro mě psali autoři jako pro zpěvačku populární hudby. Zatím takové ambice nemám a pokud k něčemu takovému dojde, tak myslím, že to bude autorské CD. Na to si ale ještě počkám, především já. Teď je to zase muzikál. Je to výběr písní z pořadu Jsou hvězdy, které nehasnou, písní, které by bylo škoda nevydat. Bude se jmenovat Daniela Šinkorová - Muzikál, film a televize.
Jaké jsou Vaše nejbližší profesní plány?
Hrát, hrát a hrát, dělat radost lidem a pořád se zdokonalovat v tom, co dělám. Konkrétně Vám to neřeknu, protože je to všechno zatím neoficiální. Až se sejdeme příště, tak už to možná prozradím…
Děkuji za rozhovor.
Taky děkuji, hezký večer.
Fotografie Michal Škvor, rozhovor Veronika Stehnová
Komentáře k článku