Režiséra Stanislava Mošu provázejí Aristofanovi Ptáci v přebásnění Jiřího Žáčka prakticky celý život. Před 30 lety s nimi začínal na Janáčkově akademii, před 20 lety je inscenoval v Národním divadle a nyní je uvádí na prknech Městského divadla v Brně.
Řecký dramatik Aristofanés napsal své Ptáky téměř před 2400 lety. Pro jeho ostrý vtip je právem zván praotcem všech dramatiků. Původního textu se v 80. letech chopil český básník Jiří Žáček a adaptoval je, pod názvem Ptákoviny podle Aristofana, do jednoho z velice zajímavých počinů českého satirického divadla.
Jiří Žáček svou volnou adaptaci tehdy komentoval slovy: "Na případnou námitku, že tohle už je úplně jiná hra než Ptáci, 
mohu odpovědět protinámitkou, že i svět se od Aristofanových dob poněkud změnil." Jak moc se změnil svět za téměř 2400 let od napsání originálních Ptáků až po jejich Žáčkovu adaptaci, tak velice málo změn nastalo za 20 let mezi uvedením ptáků v Národním divadle a nyní v Brněnském městském divadle.
Ptákoviny podle Aristofana jsou politické dílo. Stejně jako před 20 lety upozorňují na ohromné nebezpečí totalitních režimů. Ukazují, že stačí opravdu malinko a opět všichni skončíme okroužkovaní, v klecích, v sítích a s nesplnitelnou touhou vše vrátit zpět.
Do ptačí říše se vydají dva lidé. Primabrachos a Doufalion, kteří přesvědčí ptáky, že jen pod jejich vedením se jim podaří plně ovládnout svět. A nejen celý svět, ale dokonce i bohy. 
Ptáci uvěří, že i samotný Zeus by se jim mohl podřídit a slepě přijmou tyto vizionáře mezi sebe. Všichni se převléknou do modrých pracovních stejnokrojů, nechají se okroužkovat a se stálou vidinou naprostého ovládnutí světa naprosto zahazují svou individualitu a stávají se pouhou pracující masou.
Jakékoliv projevy svébytnosti, individuality či vlastních myšlenek jsou tvrdě trestány. Primabrachos se mezi ptáky pohybuje jen s bičem u pasu a nedělá mu nejmenší potíže ho použít. Všichni mají stejnokroj, všichni mají kroužek na noze, jen tři vyvolení jsou toho ušetřeni. Samozřejmě pro Primabracha a Doufaliona jejich zákony neplatí a věčný strážce pořádku Sup je také ušetřen. Supovi je i posléze svěřen bič, což je pro něj veliká pocta a důkaz jeho správného rozhodnutí pro režim, který panuje.
Sláva ptačí říše opravdu začne stoupat. I bohové začínají zjišťovat co, že se to na zemi děje. Do takto dobře rozjetého vlaku se samozřejmě snaží dostat i další. Naprosto bez problému se mezi ptáky přimíchávají živly, které se naprosto bez výjimky objevují ve všech zřízeních všude na světě a ve všech říších. Zde jsou jimi prostitutka, mluvka a showman, lobbista a vekslák a samozřejmě i stále opálený spoluobčan s velikou nechutí k práci.
Stejně jako všechny velké řeči a sliby povětšinou nekončí přesně tak, jak by si věřící přáli, tak samozřejmě ani ony velké plány Primabrachovi nedopadnou tak, jak bylo slibováno. Sice se podaří vznést věhlas ptačí říše až nad božský Olymp, ale ona sláva a Diova žena Hera opět připadne jen jednomu vyvolenému. Celá ptačí říše, která tuto slávu pomohla vybudovat, skončila za velikou sítí. Velice efektně působí zkroušené hlasy ptáků se závěrečným veršem.
Radostně a volně se nám dýše!
Zahnali jsme bouře psot a slot!
Šťastná, požehnaná ptačí říše!
Šťastný, požehnaný ptačí rod!
Scéna nového brněnského uvedení je pěkným vyobrazením pralesa. V kmenech stromů jsou důmyslně skryty žebříky, po kterých se velice elegantně a věrně pohybují datlové. V pozadí se nachází veliká nafukovací klouzačka. Nástupy na scénu shora z klouzačky jsou mnohdy ne příliš elegantní, ale v podání ptáků působí poměrně jasně a ono sklouznutí pěkně zapadá do pralesního zmatku. Po uvěření v nový režim si ptáci dobrovolně poshazují listí ze stromů a místo listů vystaví na stromech vysuté sítě, na kterých jejich práci sledují věčný strážce Sup a šéf Primabrachos.
Ať již nové uvedení Ptákovin podle Aristofana má anebo nemá - v dnešní relativně klidné době - svůj politický důvod, to není tak důležité. Nejdůležitější na novém uvedení je to, že je to velice povedené dílo, při kterém se skvěle pobavíte a podniknete krásnou cestu do hlouby ptačí říše a malých hloupých ptačích mozečků.
Zdeněk Merta: "Nebezpečí totality je pořád velmi živé"
Jak vnímáte návrat Ptákovin na scénu po dvaceti letech?
Hodně se těším. Je to čistá sranda, nemá to jinou ambici. Je to komedie založená na Aristofanovi, tak má jasnou a nepochybnou kvalitu. Jirkovo přebásnění je strašně zábavné a nejde o tu aktualizaci jako takovou, ale o to, že ta úroveň jeho veršů je velmi vysoká a mě moc baví. Je radost tohleto dělat.
První uvedení Ptákovin bylo protitotalitní. Nebojíte se, že dnešní mladí lidé Ptákoviny již nepochopí?
Cokoliv protitotalitního je na místě v každé době. Já bych to spíš poupravil, že to první uvedení bylo hlavně proti komunistickému režimu, který byl samozřejmě totalitou. Dnes samozřejmě nežijeme v totalitě, ale to nebezpečí totality je pořád velmi živé. U nás tedy příliš ne, ale všude okolo. Takže ta aktuálnost toho původního textu je strašně veliká. Mě nepřipadá moc důležité, jestli je to zcela aktuální. Jestli se to týká nás a dnešní doby. Mně se zdá, že tohle dílo funguje samo o sobě.
Svěříte se nám s největší životní ptákovinou, kterou jste kdy udělal?
Teď mě zrovna nic nenapadá, ale mohu Vám říci, že jich bylo požehnaně. Opravdu až dost!
Stanislav Moša: "Neumožnit svobodná extempore by bylo na škodu"
Jak vnímáte návrat Ptákovin na scénu po dvaceti letech?
Já to nevnímám jako návrat, ty Aristofanovi Ptáci mě provázejí od studentských let, když jsem s tou inscenací v 82. roce vstoupil do martiné v Janáčkově akademii, měl jsem je rád už tenkrát, přirostli mi k srdci. Když Milan Lukeš, šéf Národního divadla, mi nabídl, abych si vybral svůj titul, když ten první mi vybral on pro scénu Národního divadla, tedy Jiřího Hubače - Modrý pavilon, tak říká: Co teď vy pane režisére, co byste nabídl nám.
Tak jsem mu řekl, že bych byl rád, abychom se vrátili právě k tomu tématu, k tomu krásnému podobenství ptáků, jako synonyma absolutní svobody, ale také absolutní blbosti, protože pták má nejmenší mozeček. A samozřejmě člověka v jakékoliv době, ať už je to před těmi 2400 lety či v letech totality, ale i dnes. Jak s nimi mohou zatočit různí vykukové a chytrolínové. A ty tendence člověka uzurpovat pro svůj prospěch. Myslím si, že se po těch 21 letech od premiéry v Národním divadle a po těch téměř 30 letech od premiéry v Janáčkově akademii změnily možnosti, mám jiné kolegy, ale ta zpráva o tom našem světě zůstává stále stejná. Nebezpečí zvrhnutí těch nejkrásnějších myšlenek ve prospěch jednotlivců.
Prošly Ptákoviny od svého prvního uvedení hodně změnami?
Pro scénu Národního divadla, na základě objednávky Milana Lukeše a dramaturgie se toho úkolu chopil Jiří Žáček, přepsal Aristofanovy ptáky po svém, byť ty základní báze příběhu tam zůstaly. A když jsme se se Zdeňkem Mertou rozhodli, že tu inscenaci uvedeme znovu u nás v Brně, tak první cesta byla právě za Jirkou Žáčkem s žádostí, aby některé pasáže zcela přepsal, některé vynechal. Naši mladí dramaturgové Honza Šotkovský a Klára Vacková ten text také přečetli očima o generaci mladší. Ten text jsme se snažili přizpůsobit dnešku a v pravdě jsme byli hodně překvapeni, že těch změn bylo tak 5 - 7%. A text mohl v podstatě zůstat tak, jak se hrál v roce 89.
Pohyby a zvuky ptáků na scéně jsou velice věrné. Posílal jste herce do ZOO, aby okoukali, jak mají hrát?
Já jsem jim říkal, aby se šli podívat. A šikovná choreografka, která tu dělala i Probuzení jara Aneta Majerová, tak samozřejmě, že s nimi pracovala na identifikaci jednotlivých druhů. Byť samozřejmě jsme si řekli, že nebudeme moc schopni rozlišit sovu od vrabce, ale musím s uspokojením říci, že byť jsme si mysleli, že to nejde, tak nakonec jsou ty identifikační rysy na jevišti vidět a to díky tomu, že herci jsou nesmírně pohybově nadaní a velice šikovní a celá ta pohybová spolupráce mi dělá velikou radost.
Teď jsme na první generální zkoušce. Viděl jste nyní na scéně nějakou velikou ptákovinu, kterou do premiéry určitě odstraníte?
Máme ještě hodně co dočišťovat, protože jsme byly se souborem na měsíčním turné v Německu a Rakousku s Jesus Christ Superstar a někteří kolegové měsíc poté jeli po Evropě, takže musíme inscenaci ještě celkově dozkoušet, dodělat. A samozřejmě, že jsou věci, které se budou v průběhu měnit, protože se jedná o divadlo poměrně blízké kabaretu a tam herci neustále přinášejí nějaké novinky.
Tak třeba včera jsem pár věcí zakázal. Protože jejich tvořivosti nechci zabraňovat, ale samozřejmě ne všechno se vždy podaří, ale zároveň neumožnit svobodná extempore by bylo na škodu, tak jako tomu kdysi dělali páni Voskovec a Werich, že kdysi předstupovali před oponu. Toto představení má s jejich poetikou velmi mnoho společného, tak i my budeme reagovat na to, co se bude kolem nás dít, a budeme proměňovat inscenaci v průběhu toku času.
Komentáře k článku